Článek vyšel v originále na serveru Byzmag.cz
Petra Maxová (dříve Klapáková) je maminkou tří krásných dětí. Má svou vlastní logopedickou praxi a nedávno vydala první knížku pro děti. Má to v životě někdo štěstí, když se mu ve všech směrech daří… by si jeden pomyslil. Ano, Petra měla na začátku normální život, dokud se její svět neotřásl v základech a ona nezůstala sama se třemi dětmi a dluhy na krku. Petra se však nevzdala, měla přeci své tři děti a vlastně další děti, kterým ve své praxi pomáhá nejen správně mluvit, ale také rozplétá ty tenké dětské nitky, které ji mnohdy dovedou k jejich trápení. Co nám Petra poví o své knize, která trvala stejně dlouho jako vznik nového života? Proč bychom neměli mávnout rukou, když je naše dítě často nemocné či apatické? Proč bychom neměli mávnout rukou nad tím, když je agresivní? Nemusí to být způsobeno slabou imunitou. Nemusí to být tím, že je to prostě rváč po tatínkovi. Může to být úzkost nebo prostě své dítě nutíte do něčeho, co z duše nenávidí.
Jste autorkou knihy Rozvoj řeči – zvuky a slabiky. Jak dlouho jste na knize pracovala?
Vydat knížku pro děti bylo dlouho mým nesplněným snem. Brzdilo mě mé velké pracovní vytížení a také jsem nevěděla, jak to zprocesovat. Knížka Rozvoj řeči začala vznikat v době, kdy jsem si pracovně „uvolnila“ ruce. Práce na knížce trvala celkem 9 měsíců. Jednotlivé hry s úkoly jsem měla vymyšlené a nanečisto nakreslené za 2,5 měsíce. Nejvíc času jsem trávila nad tvorbou textů a jejich korekturami. Kompletní rukopis byl pro nakladatelství připraven za 6 měsíců. Pak přišly na řadu ilustrace. Byla jsem opravdu šťastná, když nabídku spolupráce přijala paní Vendula Hegerová. Výsledky naši tříměsíční kooperace uvidíte, když si koupíte knížku. 🙂
Uvolnit ruce?
Ano, ruce jsem si vlastně uvolnila tím, že jsem musela přerušit provoz své soukromé školky a vystoupit tak z toho rozjetého vlaku, abych se mohla nadechnout, načerpat nové síly, mít více prostoru pro svou rodinu a sebe. Byla jsem totiž schopná pracovat 18-20 hodin denně, a to se časem projeví na vašem zdraví. V předškolním (a pár let i školním) vzdělávání jsem naplno pracovala víc jak 25 let, ve svých školkách pak od roku 2007. Někdy jsem měla pocit, že se musím alespoň 5x naklonovat, abych vše stihla a splnila na 200 %, jak je mým dobrým zvykem. Těší mě, že mě stále ještě kontaktují rodiče malých špuntů, kteří je k nám do školky chtějí zapsat. Jsou to rodiče, kteří ve naší školce měli starší dítě nebo dostali reference od známých, anebo je zaujala filozofie a program školky.
Školka je úžasná, ale ta kniha také. Jak náročné je vlastně takovou knihu vydat?
Když tím procesem jednou projdete a konečně dojde k tomu, že svoji knížku držíte v ruce, říkáte si – no, vlastně to tak náročné nebylo. Na tisíce hodin strávených nad papírem, tužkou a maily raz, dva zapomenete. Milé zprávy od maminek a fotky posílané na důkaz, že oni doma knížku už mají, tu euforii jenom umocní. Najednou si uvědomíte si, že máte neuvěřitelnou chuť vzít do ruky tužku a v práci pokračovat. Vrátím-li se ale na začátek, tak k vydání knížky je potřeba najít dobrého nakladatele, kterého obsah a dané téma zaujme natolik, že bude chtít knížku vydat. Já měla to štěstí, že obě nakladatelství, kterým jsem poslala prvotní nákresy, mi nabídla spolupráci.
Proč jste se rozhodla zasvětit svůj život právě dětem?
Dobrá otázka. Myslím si, že děti si mě tak nějak našly samy. Kamkoliv jsem se hnula, tam byl kolem mě po chvilce hlouček dětí (stejně to má i moje dcera). Děti jdou za dospělákem, který jim naslouchá, snaží se je pochopit, je pro ně přirozenou autoritou, ale i kamarádem, dodává jim jistotu.
Děti mě fascinovaly odmalička, měla jsem silnou potřebu každé cizí dítě na ulici opečovávat, chovat ho, pomáhat mu a něco učit. Už jako malá holka jsem každému tvrdila, že jednou budu učitelkou v mateřské škole (tedy pokud nevyjde ta zpěvačka). K dětem mě přitahovala jejich přirozenost, v jejich světě neexistuje přetvářka a záměrně vám neublíží. Vyrůstala jsem na venkově ve velikém hospodářství, oba rodiče měli vystudovanou zemědělskou školu, předpokládali, že půjdu v jejich šlépějích. O tom, jsem nikdy neuvažovala, mateřinka pro mě byla jasná a jediná volba. Speciální pedagogika mě oslovila až jako učitelku s praxí, byla to užitečná cesta, způsob naučit se pomáhat dětem se speciálními vzdělávacími potřebami.
Jak hluboko zakořeněné mohou problémy v dítěti být?
Každé dítě zareaguje na „problém“ jinak, odlišně ho vnímá a zpracovává. Pro jedno dítě může být trauma například zapomenutá plyšová hračka ve školce. Pro jiné tahle událost není žádnou tragédií a mávne nad ní rukou. Ví, že hračka na něj ve školce do zítřka počká.V takových a dalších situacích záleží na přístupu rodičů a výchově dítěte, na tom, jak „problém“ řeší a situaci vysvětlí. Vnímání a prožívání souvisí s povahovými rysy, charakterovými vlastnostmi, s věkem, s celkovým zdravotním stavem, ale třeba i s pořadím narození dítěte, a především s již zmíněnou výchovou.
(V praxi jsem se setkala s dětmi drogově závislých matek i alkoholiček. Pokud dítě vyrůstá v takto nezdravém, často život ohrožujícím prostředí a nepodnětném prostředí, to je problém. Dítě může mít psychické a psychosomatické potíže celý život. Pozitivní zpráva je, že nervová soustava a mozek disponují určitou plasticitou. Plasticita je základem učení a paměti, citového života i všech dalších funkcí mozku. Pod vlivem vnějších i vnitřních okolností může v mozku docházet v průběhu života ke změnám. Jestli-že se negativní vlivy z okolí dítěte brzy odstraní a nahradí se harmoničtějšími a podnětnějšími, má dítě velkou šanci. Netvrdím ale, že nebude mít vůbec žádné následky.)
Pokud se dítětem jeho vlastní problémy neřeší (úzkost, agresivita, nemluvnost apod.) a nechávají se být tak jak jsou, co to pro něj může znamenat v pubertě či dospělosti?
To je velmi rozsáhlé téma. Jestliže mám doma úzkostné nebo agresivní dítě, je v mém vlastním zájmu, a především v zájmu dítěte, tento problém řešit a pátrat po příčině. Úzkost má individuální charakter, každé dítě ji prožívá v jiné situaci odlišným způsobem. Příčinou vzniku může být strach, ale i nečitelné chování matky či nediagnostikovaná celiakie, genetické predispozice apod. Pokud dítě trpí úzkostí, projeví se to jednoznačně v jeho chování, v psychosomatice. Může být často nemocné, zvýšeně unavené, apatické, vyčerpané. Neřešené úzkosti prohlubují závislosti, nejdříve na rodičích, později třeba na lécích. V pubertě či dospělosti mohou vést k závažné psychické poruše (panickým stavům, OCD obsedantně-kompulsivní poruše), která se většinou neobejde bez psychiatrické pomoci a užívání antidepresiv. Co se týče agresivity- člověk, který neovládá své chování je nebezpečný nejen sobě, ale hlavně svému okolí. Neřešená agresivita má stupňující se tendenci a může se projevovat různým způsobem (šikana, kyberšikana, sebepoškozování, násilí). S šikanou i hrubým násilím se u dětí setkáváme už v mateřské škole. Rodiče a učitelé by se měli pídit po příčině, zjistit z jakého důvodu to dítě „dělá“, jaká je příčina, aby se zamezilo stupňované agresi. Ze zkušeností vím, že důvody mohou být někdy až banální, např. rodiče syna nutí hrát fotbal a on ho nesnáší. Rodiče, prarodiče, sourozenci, ale i školní prostředí, se nezřídka stávají jednou z hlavním příčin zmiňovaných problémů. Můžete vyměnit paní učitelku, spolužáky, přestoupit na jinou školu, ale rodinu…???
Co se týče poruchy řeči, jako je nemluvnost, tam je důležitá včasná diferenciální diagnostika .V návaznosti na výsledky, pak logoped zvolí vhodnou logopedickou terapii.
Jak jste díky svým vlastním dětem profesně povyrostla?
Mé děti jsou pro mě těmi nejdůležitějšími lidmi na světě. Jsou smyslem mého života, motivací, hnacím motorem, ale i strážnými anděly. Vždycky byly, a věřím, že dál budou, mojí velkou oporou, pomocníky a parťáky. Díky nim jsem povyrostla především jako máma. Mateřství mi pomohlo nahlížet na dětský svět jinou optikou, lépe mu rozumět, což se mi mnohokrát hodilo v mé profesi. Od vlastních dětí se v podstatě učím celý život, naučily mě větší trpělivosti, statečnosti, odvaze, kreativitě a vnímavosti. Pomohly mi otevřít dveře k projevování vlastních emocí, hlavně těch pozitivních – láska, radost, spokojenost… Jsem totiž z rodiny, kde se vyjadřování emocí moc „nenosilo“, bylo to považováno za ostudu, nepravost a neslušnost. Být pozitivním emocionálním tvorem se učím celý život a děti jsou prostředkem i důvodem. Díky nim jsem poznala, co je to mateřská láska. Když milujete vlastní děti, máte ráda i ty „půjčené“. Apropó, pravá mateřská láska rozhodně není o tom, že dětem všechno dovolíte a posloucháte je jak hodinky. Naopak, o tom, by mé děti mohly vyprávět.
Začátek mojí kariéry byl překvapivě velmi rychlý, ale na růžích jsem ustláno neměla. Ve stejnou dobu mi zemřel táta a rozešla jsem se s dlouholetým partnerem. Ze dne na den jsem se tak stala velmi zadluženou samoživitelkou s třemi školou povinnými dětmi. Mé vlastní děti byly tím důvodem, proč jsem se rozhodla nic nevzdávat, zakousnou se a jít dál. Tam, kde mohly, pomáhaly, stály při mně od začátku až do konce projektu s názvem školka. Bez jejich pomoci bych to všechno nikdy nezvládla. Patří jim můj velký dík.
Existuje nějaký příběh vašeho dětského klienta, který zůstane nesmazatelně ve vaší mysli navždy?
Těch dětí, jejich příběhů a osudů je za víc jak 25 let praxe tolik, že by vydaly na knížku. Ale vzpomínám si na čtyřletého chlapečka, kterého se maminka rozhodla učit samostatnosti. Jednou ráno zavolala do školky a paní učitelce sdělila, že v rámci tréninku posílá dítě samotné do školky, tak ať ho vyhlížíme. Moje kolegyně utrpěla šok a než se zmohla na slovo, telefon byl hluchý. Kluk musel sám přejít minimálně 4x silnici a jednou větší světelnou křižovatku. Zvládnul to, ale my málem ne.
Co vás ve vaší profesi nepřestane nikdy překvapovat?
Rodiče.
Co plánujete do budoucna? Děti, úspěšnou praxi i knihu již máte. Co dál? 🙂
Před pár dny jsem dokončila půlroční rekonstrukci v části našeho domu, která souvisí s novým start-upem. Mám z toho velkou radost, protože sehnat dnes šikovného a „volného“ zedníka nebo obkladače, je skoro těžší, než napsat knížku. Profesně bych se ráda dál věnovala tvůrčí práci a své soukromé poradenské praxi. Nebráním se ani spolupráci či založení nějakého zajímavého charitativního projektu pro maminky samoživitelky. Už 11 let jsem jednou z nich a tak velmi dobře vím, jak složitá role to je, když toužíte vytvořit dětem domov, na který budou jednou s láskou vzpomínat.
Povíte nám něco víc o vašem start-upu?
Ten je úplně o něčem jiném. Týká se mého velkého koníčka – pečení. No, koníčka- já jsem takový nadšenec, co musí každou věc dotáhnout do konce, až k dokonalosti:), takže jsem část našeho domu přestavěla na moderní cukrářskou dílnu s potřebným zázemím a absolvovala půlroční kurz s praxí. To proto, abych si na obor víc „sáhla“ a také měla ten „papír“ 🙂 Dílnu bych do budoucna chtěla pronajímat jako sdílenou kuchyň, třeba čerstvě dostudovaným dětem, které se chtějí v budoucnu „cukrařinou“ živit a netuší, co to obnáší. Dílna bude nabízet i kurzy pečení pro maminky a prostor k jednorázovému pečení na větší akce.
